"Stojíme s Michalem u dveří potemnělého sálu kulturáku, kde Míša pracuje. Je úplně plno, vzduch je nabitý očekáváním něčeho velkého. Z repráků se táhne hutná klávesová předehra (asi něco jako mručení u 1492 dobytí ráje od Vangelise) . Bubeník začíná pumpovat mohutnými údery. Za víření kotlů se rozsvěcují světla a přichází téměř celý zbytek AG fleku, který na pódium přináší obří, asi osmi metrovou mandolínu. V publiku to vře. Kapela vztyčí mandolínu. Pepa Šobáň o ní opírá žebřík. Náhle se objeví Karel Markytán. V sněhobílém smokingu stoupá po žebříku. Asi v šesti metrech zastaví, vytáhne půlmetrové trsátko a jedním trhnutím rozezní do ohlušující, ale překrásné kakofonie zvuků ten neuvěřitelně obrovský nástroj. Lidi v sále šílí nadšením. Nakláním se k Michalovi a povídám mu: já ti říkal, že máme hrát první my."